Co se vlastně děje, když prokrastinujeme?

Na jednu stranu víme, že bychom měli začít. Na tu druhou najednou přijde extrémně silná potřeba udělat cokoliv jiného. Prokrastinace není jen obyčejné odkládání povinností. Často jde o moment, kdy mozek automaticky sahá po něčem jednodušším a příjemnějším. Proto bývá tak snadné otevřít sociální sítě, pustit si video nebo si „jen na chvíli“ lehnout. A čím větší nebo nepříjemnější úkol před námi je, tím hlasitěji nás to táhne pryč od něj. Každý to máme trochu jinak. Někdo utíká před nudou, jiný před tlakem na výkon a někdo zase před pocitem, že má povinností nad hlavu. Existuje ale několik důvodů, které se opakují nejčastěji. Které to jsou?

1.) „Začnu za chvíli.“ Jenže ta "chvíle" trvá tři hodiny

Jsou úkoly, do kterých se člověk pustí hned. A pak jsou ty druhé. Ty, u kterých najednou dostanete neodolatelnou chuť přerovnat e-maily, uvařit si kávu, pustit podcast, vyžehlit, pustit pračku nebo zcela nečekaně začít uklízet šuplíky v kuchyni. Ne každý úkol totiž přináší okamžitý pocit odměny. A právě proto nejčastěji odkládáme věci, které nám přijdou nudné, vyčerpávající nebo až moc náročné. Čím větší tlak kolem úkolu cítíme, tím častěji sami sebe přesvědčujeme, že „začneme za chvíli“. Jenže ta chvíle se umí protáhnout klidně na půl dne. A do toho se pomalu přidává nepříjemný pocit v hlavě, že bychom vlastně měli dělat něco jiného. Paradox je, že nejtěžší většinou nebývá samotná práce, ale ten moment před ní. Proto často funguje úplně obyčejná věc — nerozmýšlet celý úkol najednou. Místo toho si ho rozdělit na malé kroky, které nepůsobí tak děsivě. Protože otevřít dokument a napsat první větu je psychicky mnohem snazší než „dodělat celý projekt“.

2.) Když nás brzdí strach, že výsledek nebude dokonalý

Strach bývá mnohem častější, než si většina lidí připouští. Ne vždycky odkládáme činnosti proto, že jsme líní nebo nemotivovaní. Někdy nás ve skutečnosti zastaví obyčejný strach, že výsledek nebude dost dobrý. A čím víc nám na něčem záleží, tím větší tlak často cítíme. Tenhle scénář bývá až podezřele známý. Chcete něco napsat, rozjet nový projekt nebo se pustit do důležitého úkolu… ale v hlavě se okamžitě rozjede kolotoč myšlenek. „Co když to nebude perfektní?“ „Co když to pokazím?“ „Co když ostatní poznají, že vlastně vůbec nevím, co dělám?“ „Co když…“ A tak radši nezačneme vůbec.

Velkou roli v tom často hraje i perfekcionismus. Na první pohled může působit jako dobrá vlastnost, jenže realita bývá trochu jiná. Člověk čeká na ideální moment, ideální náladu nebo pocit, že na to bude konečně „perfektně připravený“. Jenže tenhle moment většinou nikdy nepřijde. Místo hotového úkolu pak sedíme nad deseti otevřenými záložkami, řešíme úplné detaily a sami sebe přesvědčujeme, že ještě není ten správný čas začít. Do toho se často přidává i obava z názoru ostatních. Někdo nechce udělat chybu před kolegy, jiný má pocit, že musí všechno zvládnout na sto procent. A někdy stačí jen představa, že výsledek nebude podle očekávání. Tenhle tlak pak člověka dokáže zaseknout překvapivě rychle.

A pak je tu ještě jedna věc — naše vlastní hlava. Ta umí být někdy největší sabotér ze všech. Přesně ve chvíli, kdy se chceme do něčeho pustit, se ozve vnitřní hlas: „Stejně to nezvládnu.“ „Nemá to cenu.“ „Na to teď nemám energii.“ A čím déle úkol odkládáme, tím hlasitější tyhle myšlenky často jsou. Z malé povinnosti se pak během pár dnů může stát obrovský mentální strašák, do kterého se nechce už vůbec nikomu. A práce se mezitím kupí a kupí.

3.) Špatně rozvržený čas aneb „Musím stihnout všechno“

Dalším častým důvodem bývá obyčejné zahlcení. Ve chvíli, kdy toho na sebe naložíme až moc, začne být těžké poznat, čím vlastně začít dřív. Přeplněný kalendář, multitasking, neustálé přepínání mezi úkoly nebo pocit, že musíme zvládnout všechno najednou, umí hlavu zahltit překvapivě rychle. A když je toho moc, mozek často automaticky sáhne po nejjednodušší variantě — odložení. Ráno máme pocit, že dnes všechno doženeme. Odpovíme na pár zpráv, vyřídíme maily, rychle něco zkontrolujeme, do toho jeden telefon, druhý telefon… a najednou je večer. A to nejdůležitější? Pořád čeká. Chaos v prioritách bývá často větší problém než samotný nedostatek času. Protože když se člověk snaží dělat všechno najednou, často nakonec nemá energii pořádně se soustředit vůbec na nic.

4.) Ještě jedno video… a pak už fakt začnu: Kam mizí sebeovládání?

Dřív člověka při práci vyrušil maximálně telefon nebo kolega vedle. Dnes máme rozptýlení doslova všude kolem sebe. Notifikace, sociální sítě, otevřené záložky, videa, zprávy nebo potřeba neustále něco kontrolovat. Mozek si navíc rychle zvyká na okamžitou stimulaci a krátké dávky zábavy. A právě proto bývá čím dál těžší vydržet delší dobu u jedné věci. Velkou roli v tom hraje i sebeovládání. Ne ve smyslu, že člověk musí být produktivní každou minutu dne, ale schopnost nenechat se stáhnout každým impulsem okolo. Čím náročnější nebo méně příjemný úkol před námi je, tím větší tendenci máme utéct k něčemu jednoduššímu, co přinese rychlou odměnu. „Jen na chvíli“ otevřený Instagram nebo „jen jedno video na YouTube“ pak často snadno přeroste v půlhodinu i víc.

Problém je, že neustálé přepínání pozornosti člověka vyčerpává mnohem víc než samotná práce. A i když máme pocit, že jsme celý den něco dělali, večer často zjistíme, že to nejdůležitější pořád zůstalo stát na místě.

Jak s prokrastinací pracovat a nezbláznit se z toho

Dobrá zpráva je, že člověk nemusí překopat celý život, vstávat ve čtyři ráno a zapisovat si každou minutu dne do tabulky produktivity. Mnohem víc fungují malé změny, které člověku reálně sednou do běžného dne. Protože cílem není být produktivní nonstop. Spíš si nastavit systém tak, aby nás práce zbytečně nevyčerpávala ještě předtím, než vůbec začneme.

• - Někdy pomůže si dát jen jeden konkrétní cíl místo nekonečného seznamu úkolů.
• - Jindy rozdělit velký úkol na menší části, které nepůsobí tak děsivě.
• - A občas stačí říct si, že na tom budeme dělat jen deset minut. Bez tlaku, bez přemýšlení nad tím, jak dlouho to celé potrvá.
• - Velký rozdíl umí udělat i obyčejné omezení rušivých věcí okolo sebe. Telefon mimo stůl, vypnuté notifikace nebo chvíle, kdy člověk prostě přestane reagovat na úplně všechno kolem.
• - A někdy? Někdy je nejlepší krok přestat mít pocit, že všechno musíme zvládnout sami.

Protože u prokrastinace často nebývá nejtěžší samotná práce. Ale ten první krok, kdy se do ní člověk konečně pustí.

TIP, když se nedokážete soustředit: Zkuste Pomodoro

Jestli máte pocit, že u práce nevydržíte déle než pár minut, nejste v tom sami. Není problém v motivaci, ale v tom, že mozek jednoduše dopředu odmítá představu několika hodin soustředění v kuse. Přesně proto tolik lidí funguje na metodě Pomodoro. Je jednoduchá, nenutí jet „na plné obrátky“ a pomáhá rozdělit práci do mnohem snesitelnějších částí.

Princip je vlastně úplně jednoduchý:

• - nastavíte si jeden konkrétní úkol
• - zapnete časovač na 25 minut
• - během té doby se soustředíte jen na jednu věc
• - po 25 minutách přijde krátká 5minutová pauza
• - po čtyřech kolech si dáte delší přestávku

Díky tomu práce nepůsobí tak zahlcujícím dojmem. Hlava navíc ví, že odpočinek přijde za chvíli, ne až večer po osmi hodinách u notebooku. A co dělat během pauzy? Ideálně cokoliv, co vás na chvíli odtrhne od obrazovky. Někdo se projde po bytě, jiný si udělá čaj, protáhne se nebo jen pár minut kouká z okna a nedělá vůbec nic. A možná vás překvapí, kolik toho zvládnete udělat za 25 minut soustředěné práce bez neustálého vyrušování.

Nemusíte všechno změnit hned teď

Prokrastinace je signálem, že jedeme na doraz, máme v hlavě až moc povinností nebo od sebe neustále čekáme víc a víc. Čím větší tlak na sebe vytváříme, tím těžší někdy paradoxně bývá vůbec začít. Možná ale není potřeba obracet celý život naruby, kupovat nový diář a plánovat „nové já“ od příštího pondělí. Někdy udělá největší rozdíl úplně obyčejná věc — začít o trochu menším krokem, než jsme původně chtěli. Otevřít dokument. Odpovědět na jeden e-mail. Věnovat úkolu deset minut místo čekání na ideální náladu, energii nebo motivaci. Protože právě drobné kroky bývají nakonec ty, které člověka posunou nejdál. Možná už dnes stačí jen nezačínat slovy: „Udělám to později.“