Co se s tělem děje, když mu je zima?

Stačí pár vteřin pod studenou sprchou a tělo okamžitě pochopí, že pohodlí právě skončilo. Ten pocit zná asi každý, kdo někdy vydržel pár vteřin pod ledovou vodou. První reakce? „Okamžitě pryč.“ Jenže o pár minut později přichází zvláštní vlna bdělosti a energie. Tahle reakce těla je jedním z důvodů, proč kolem chladu vznikl v posledních letech takový rozruch. Možná je vlastně trochu paradox, že jsme nikdy předtím nežili v takovém komfortu jako dnes. Vyhřátý byt, vyhřáté auto, teplá voda na otočení kohoutku a mikina už při prvním ochlazení. Tělo se tak s přirozeným chladem setkává mnohem méně než dřív.

Chlad má na tělo zajímavý efekt. Ve chvíli, kdy organismu začne být zima, snaží se udržet stabilní teplotu a kvůli tomu pracuje s energií mnohem intenzivněji. Místo pohodlného „klidového režimu“ začne reagovat na změnu prostředí aktivněji a vytvářet teplo. S chladem je propojená také hnědá tuková tkáň — specifický typ tuku, který se podílí na tvorbě tepla v těle.

Hnědý tuk a chlad: proč jdou ruku v ruce

Když se řekne tuk, většině z nás automaticky naskočí něco na těle, čeho bychom se nejraději hned zbavili. Jenže není tu jako tuk a lidské tělo funguje trochu chytřeji než motivační fitness videa na sociálních sítích. Vedle klasického bílého tuku existuje také takzvaná hnědá tuková tkáň. Ta se od běžného tuku liší hlavně svou funkcí. Neslouží primárně jako zásobárna energie, ale její role souvisí především s tvorbou tepla — odborně termogenezí. Hnědá tuková tkáň není pro tělo žádná novinka. Důležitou roli hraje například u novorozenců nebo u zvířat během hibernace, kdy pomáhá s tvorbou tepla v chladném prostředí. Ve chvíli, kdy je tělu zima, nesnaží se jen „přečkat nepohodlí“, naopak se pokouší udržet stabilní teplotu a přizpůsobit se změně prostředí. Tělo zkrátka začne fungovat jinak než ve chvíli, kdy sedíme zabalení v dece, s čajem v ruce a u topení, které jede na maximum. Hnědá tuková tkáň totiž obsahuje větší množství mitochondrií, kterým se často přezdívá „energetické továrny“ buněk. A právě jejich vyšší množství stojí nejen za tvorbou tepla, ale i typickým tmavším zbarvením této tkáně.

Je vlastně docela zvláštní, že zrovna tuk, který se většina z nás snaží spíš „spalovat", je dnes spojovaný s aktivitou těla a tvorbou tepla. Nejčastěji se nachází v oblasti krku, kolem klíčních kostí, podél páteře nebo v prostoru mezi plícemi. A i když zrovna hnědé tukové tkáně není v těle velké množství, stala se jedním z nejdiskutovanějších témat kolem chladu. Hnědá tuková tkáň je tak jen jedna strana celé skládačky. Tou druhou může být i důvod, proč otužování zařazuje do své rutiny čím dál víc lidí — možnost na chvíli vystoupit z autopilota každodenního komfortu.

Chlad jako trénink pro tělo i hlavu

Tím, že tělo při kontaktu s chladem musí neustále reagovat a přizpůsobovat se změně prostředí, jde otužování často ruku v ruce také s psychickou i fyzickou odolností. Jde o způsob, jakým organismus zvládá krátkodobou zátěž a nepohodlí. Kolem chladu se tak objevují debaty ohledně obranyschopnosti organismu nebo celkové odolnosti těla vůči vnějším podmínkám. Reakce na chlad je ale velmi individuální a každý organismus může fungovat trochu jinak.

Otužování nemusí začínat skokem do ledové tříště

Dobrá zpráva je, že nikdo po vás první den nechce lézt do zamrzlého rybníka nebo stát několik minut pod ledovou sprchou. Právě naopak. U otužování dává největší smysl začínat postupně a dát tělu čas, aby si na změnu zvyklo.

Studená sprcha: nejjednodušší začátek. Stačí pár sekund studené vody na konci sprchy a postupné zvykání. První pokusy bývají většinou směs šoku, rychlého dýchání a okamžitého hledání důvodu, proč to „dneska radši vynechat“. A popravdě? Tohle je naprosto normální.

Pobyt venku v chladnějším počasí: ne všechno musí začínat ledovou vodou. I obyčejná ranní procházka, otevřené okno při spánku, chůze bosou nohou po ranní trávě nebo pár kroků ve sněhu může být změna oproti neustálému teplu a komfortu, na který jsme si zvykli.

Studená voda: řeka, jezero nebo ochlazovací sud. Pro někoho extrém, pro jiného nový ranní rituál. Většinou ale nejde o to vydržet co nejdéle, ale naučit se poslouchat vlastní tělo a nepřepálit začátek hned první týden.

Důležité je hlavně nespěchat a nesnažit se během pár dní proměnit ve Wima Hofa. Otužování totiž není soutěž ani disciplína o tom, kdo vydrží větší extrém. Mnohem důležitější bývá pravidelnost, postupné zvykání a vlastní pocit z celého procesu.

Co na chlad říkají současné studie?

Téma chladu a práce těla s energií sleduje v posledních letech stále více výzkumů. Velká část z nich se zaměřuje právě na hnědou tukovou tkáň a reakce těla během pobytu v chladnějším prostředí.  

Jedna ze studií sledovala muže, kteří po dobu jednoho měsíce spali v mírně chladném prostředí s teplotou okolo 19 °C. Po tomto období výzkumníci zaznamenali vyšší objem hnědé tukové tkáně i změny v její funkci — konkrétně se objem hnědého tuku zvýšil přibližně o 42 % a jeho aktivita o zhruba 10 %. Po návratu do běžných teplot se ale tyto změny postupně vracely zpět. Výzkum tak ukázal, že tělo se dokáže na pravidelné vystavení chladu do určité míry adaptovat a reagovat na něj jinak než v běžných podmínkách.¹

Další výzkum porovnával skupinu mužů, kteří se pravidelně otužovali během zimy, s kontrolní skupinou. U otužilců byl během vystavení chladu zaznamenán vyšší energetický výdej i nižší podíl tělesného tuku. Výzkumníci zároveň upozorňují, že reakce těla na chlad mohou být velmi individuální. Jinak totiž reaguje organismus, který tráví většinu času v teple, a jinak někdo, pro koho jsou studené sprchy nebo zimní koupání pravidelnou součástí režimu.²