Když nás vlastní hlava drží zpátky

Strach z neúspěchu nemusí vždy vypadat dramaticky. Často se schovává v úplně běžných situacích. Ve chvíli, kdy chceme něco změnit, ale nakonec si řekneme, že ještě není správný čas. Když máme dobrý nápad, ale radši ho nikomu neřekneme. Nebo když nad důležitým rozhodnutím přemýšlíme tak dlouho, až se do něj nakonec nepustíme. A mezitím samozřejmě stihneme desetkrát analyzovat všechny možné scénáře, které se největší pravděpodobností nikdy nestanou skutečností. A čím víc nám na něčem záleží, tím hlasitější tyhle pochybnosti často bývají.

Strach z neúspěchu, někdy označovaný také jako atychifobie, je intenzivní obava ze selhání nebo z toho, že něco nezvládneme podle vlastních představ. Nejde jen o práci nebo výkon. U někoho se objeví ve vztazích, u jiného při důležitých životních změnách nebo ve chvíli, kdy má vystoupit z toho, co je pro něj známé a bezpečné. Paradox je, že tenhle strach často nevypadá jako strach. Může se schovávat za perfekcionismus, odkládání, neustálé analyzování nebo pocit, že ještě nejsme dost připravení. V těchto chvílích často zůstáváme stát nejdéle.

Není to jen o sebevědomí

Když se řekne strach z neúspěchu, spousta lidí si automaticky představí nízké sebevědomí. Ano, sebevědomí v tom hraje velkou roli. Pokud o sobě dlouhodobě pochybujeme, mnohem snadněji uvěříme tomu, že něco nezvládneme. Jenže problém často není jen v tom, že si člověk „málo věří“. Velký vliv má i tlak, který na sebe vytváříme. Potřeba mít všechno pod kontrolou. Strach z chyby. Pocit, že nesmíme selhat před ostatními ani sami před sebou. Jako kdyby náš mozek občas jel v režimu: udělej to buď perfektně, nebo radši nezačínej vůbec. A přesně tady začíná být strach z neúspěchu vyčerpávající. Nejde jen o jeden úkol nebo důležité rozhodnutí. Největší tlak většinou přichází z vlastní hlavy. Ve chvíli, kdy máme pocit, že naše hodnota závisí hlavně na výkonu, začne být každé možné selhání mnohem děsivější. Chyba pak není jen obyčejná chyba. Máme pocit, že vypovídá něco o nás samotných.

Dobrá zpráva ale je, že strach z neúspěchu nemusí mít poslední slovo. Neznamená to, že pochybnosti ze dne na den zmizí, existují však způsoby, jak s nimi pracovat a nenechat je rozhodovat za nás. Teď se podíváme na několik přístupů, které mohou celý tenhle proces usnadnit.

1.) Přijměte neúspěch jako součást růstu 

Nikdo nechce selhat. Nikdo nechce udělat chybu nebo zažít zklamání. Snaha vyhnout se neúspěchu za každou cenu nás ale kupodivu brzdí nejvíc. Ve skutečnosti je neúspěch běžnou součástí života, učení i osobního posunu. A většina lidí, které dnes vnímáme jako úspěšné, má za sebou mnohem víc přešlapů, než se na první pohled zdá. Rozdíl bývá hlavně v tom, jak se na vlastní chyby díváme. Někdo je bere jako důkaz vlastní neschopnosti, jiný jako zpětnou vazbu, díky které může příště postupovat jinak. Tenhle rozdíl pak rozhoduje o tom, jestli člověk zůstane stát na místě, nebo se posune dál.

Možná to zní jednoduše, ale změna pohledu na vlastní chyby dokáže ulevit i od samotného strachu. Místo neustálého přemýšlení nad tím, co všechno by se mohlo pokazit, někdy pomůže zaměřit se spíš na to, co nám konkrétní zkušenost může dát. Zkušenosti, i ty nepříjemné, bývají nakonec tím, co člověka posune nejvíc.

2.) Rozdělte velké cíle na menší kroky

Čím větší očekávání máme, tím snadněji se můžeme zaseknout ještě před začátkem. Mozek totiž nevnímá velký úkol jako sérii kroků, ale jako jednu obrovskou věc, která působí vyčerpávajícím dojmem už jen při představě. Mnohem jednodušší pak bývá rozdělit si věci na menší části. Když stavíte dům, taky nezačnete střechou. Všechno vzniká postupně, od základů, cihlu po cihle. A podobně fungují i velké změny, nové výzvy nebo budování větší jistoty v sebe sama. Místo tlaku, že musíme zvládnout všechno najednou, pomůže soustředit se jen na jednu konkrétní věc, kterou dokážeme udělat právě teď. Ve chvíli, kdy si z velkého cíle vytvoříme něco menšího a reálnějšího, přestává působit tak paralyzujícím dojmem. Malé úspěchy navíc fungují mnohem lépe než neustálý tlak na dokonalý výsledek. Člověk postupně získává větší jistotu v tom, že některé věci zvládne, i když z nich měl původně obavy. A tím se pomalu mění i vztah k vlastnímu strachu.

3.) Nenechte se zabrzdit perfekcionismem

Na první pohled může perfekcionismus působit jako dobrá vlastnost. Jenže realita bývá trochu jiná. Čekáme na ideální chvíli. Ideální podmínky. Ideální náladu nebo pocit, že na to budeme konečně dost připravení. Nicméně tento moment většinou nikdy nepřijde. A tak místo toho přepisujeme, analyzujeme, odkládáme a sami sebe přesvědčujeme, že ještě není správný čas začít. Ve výsledku pak nejde ani tak o strach z práce samotné. Spíš o strach, že výsledek nebude dost dobrý. Čím víc nám na něčem záleží, tím větší tlak sami na sebe vytváříme. Perfekcionismus nás tak překvapivě nemusí posouvat dopředu, ale naopak držet na místě. Když máme pocit, že všechno musí být dokonalé, bývá mnohem těžší udělat vůbec první krok.

4.) Buďte k sobě laskavější

Náš vlastní vnitřní dialog dokáže ovlivnit mnohem víc, než si někdy připouštíme. Pokud si neustále opakujeme, že něco nezvládneme, nejsme dost dobří nebo že výsledek stejně nebude perfektní, není divu, že se do nových věcí zrovna nehrneme.

Pomoci může naučit se negativní myšlenky postupně nahrazovat pozitivnějšími a povzbudivějšími. Ne ve smyslu, že si budeme nalhávat, že všechno dopadne skvěle a dokonale, ale spíš v tom, že k sobě přestaneme být neustále tak tvrdí. Naše hlava umí být někdy až překvapivě přísná. A ruku na srdce — spousta z nás by s někým jiným nikdy nemluvila tak tvrdě, jako mluví sama se sebou. Zkuste proto být sami k sobě o něco víc laskavější.

Někdo si pomáhá afirmacemi, tedy krátkými větami nebo připomínkami, které pomáhají změnit způsob, jak o sobě přemýšlíme. Nemusí jít o žádné přehnané motivační fráze. Někdy stačí úplně jednoduché věty jako: „Zvládnu to.“ „Tenhle projekt dotáhnu.“ nebo „Můžu začít i bez toho, abych měl všechno dokonale pod kontrolou.“

Stejně důležité je i přijetí vlastních silných a slabých stránek. Nikdo není perfektní a nikdo nezvládá všechno bez chyb. Ve chvíli, kdy od sebe přestaneme očekávat dokonalost, bývá mnohem jednodušší udělat první krok i bez jistoty, že všechno dopadne na jedničku.

• - Zkuste na sebe občas netlačit tolik.
• - Dopřejte si chvíli klidu.
• - Udělejte si radost i bez pocitu, že si ji musíme nejdřív „zasloužit“. Laskavější přístup k sobě samým není slabost. 

5.) Sbírejte zkušenosti místo nekonečného přemýšlení

Zvláštní je, že odvaha většinou nepřichází před akcí, ale až po ní. Jistotu totiž málokdy získáme tím, že budeme čekat, jak to celé dopadne. Nejvícnás posouvají právě zkušenosti, díky kterým postupně zjišťujeme, že spousta obav v naší hlavě působila jako mnohem větší drama, než jak to nakonec celé dopadlo. Nejde o to vrhnout se okamžitě do všeho po hlavě. Někomu pomáhá mindfulness, meditace nebo už zmíněná práce s vlastním vnitřním dialogem. Jinému pravidelný pohyb, psaní myšlenek nebo chvíle, kdy na sebe přestane vytvářet tak velký tlak.

Důležité je jedno — nezačít brát vlastní strach jako důkaz toho, že něco nezvládneme.

Nenechte strach rozhodovat za vás

Překonání strachu z neúspěchu není otázkou jednoho rozhodnutí ani dokonalého mindsetu. Je to spíš postupný proces, během kterého lépe chápeme sami sebe, svoje reakce i důvody, proč nás některé situace dokážou zastavit víc než jiné. A možná v tom bývá ten největší rozdíl. Ne v tom, že se přestaneme bát. Strach je přirozený. Důležité ale je, aby nás neovládl, aby nezačal řídit naše rozhodnutí, možnosti nebo to, co si dovolíme zkusit. Spousta důležitých momentů v životě totiž nepřichází ve chvíli, kdy si budeme stoprocentně jistí. Ale tehdy, kdy si i přes nejistotu dovolíme začít.